Český lid.

Ty budoucnosti česká, lide svazovitý,

ty, jemuž v ctnostech rovna nezná celý svět,

já kořím se ti. Moře útisků a běd

tvou lásku k půdě nezvrátí, v níž jsi jak vrytý.

Kdy nepřítel se na tě zlobně sápe litý,

svou hruď jak skálu vstříc mu stavíš a svůj vznět.

Tvá ruka mozolná vše mění v zlato, v květ

a hoře největší v červánků lepší svity.

Já z tebe, lide, matku měl, žel její lásky!...

Tvé měla vrásky starobné, tvůj ryzí cit; –

z ní v krev mou přešly sny tvé, pohádky i zkazky.

Ty, český lide můj, tvou drahou krev, tvé trudy,

po čem se snažíš, čím se musíš mozolit,

zem vpila nadšeně – a semkla v granát rudý.