Český národ.

Stojí mohutného skalí

v divé rokli šedé stěny,

pod nimi se bystřeň valí,

hučíc každé času změny.

V boky skalních obrů hází

vlny syčící a burné,

jak by chtěla strhnouť mlází,

jež po skále pne se chmurné.

Dole u víru se kroutí

a zas v skalní hradbu buší,

chtíc ji v kusy roztrhnouti

neb se ptáť, zda má též duši.

Ale skály nepohnuté,

co je věků, pevně stojí,

neuhnou se vlně kruté

a jen tvrdě čelí boji.

Jenom kdy se větru vanem

časem dolů hrouda sřítí,

jako v posměch v rozpoutaném

rozpádne se vlnobití.

Jinak příboj rozpěněný

odráží a nazpět metá,

mezi tím, co z skalní stěny

kalina a šípek vzkvétá.

Mezi tím, co božská Vesna

zlatým prstem v skalí klade,

jak by procitnuly ze sna,

trav a květů trsy mladé...

Tak náš národ – jak ta skála

nad bouřící prudkou řekou.

Bouře světa přes něj vála,

bouře doby přes něj tekou.

Ale národ, nepřemožen,

uprostřed té dravé vřavy

jako z žuly, z kovu složen,

vlnám zkázy odpor staví.

Nadšeně a obětavě –

chrabrých bojovníků četa –

hledí vstříc své nové slávě

ve burácných vlnách světa.