Český pluk.

Ku bráně Strahovské žene se hluk,

Se žalným žene se srdcem a s touhou

Ještě pozdravit oděnců pluk,

S nimi se rozžehnat na cestu dlouhou.

Tři sta jinochů táhne v boj,

Královic Bořivoj v jejich čele,

Plamenem leskne se jejich zbroj,

Ze zraků jiskří jim duše smělé.

Císaři Jindřichu k ostraze

Poslal je Vratislav do země Vlachů;

„Jdětež, pravil, a v půtce i u taze

Osvědčte Čechy se beze strachu!“

Táhnou branou k žalosti děv,

Táhnou k závisti jinochů Pražských,

Vysoko vane jich praporu lev

Daleko do Němec, do krajů Vlašských.

První v poli tam spojeném,

První vrahů pobití věstí,

Zbojnými Vlachy příklad všem

Císaři k oslavě dráhu klestí!

Než, jak Říma se dohnal voj,

Říma, světa velebné hlavy,

Krutého krutější nastane boj,

Vítězů proud se u hradeb staví.

Na zmar cedí krev udatnou,

Na zmar vrážejí do bašt a kolů,

A kdo zpurně se na zdě trou,

Znak je Vlachové vrhají dolů.

Císař volá vždy nových řad,

Až se tolika hrdin mu želí,

Za slávu nechce je promrhat,

A již od Říma pustiti velí.

Čechy tu pojímá vztek a stud,

Bořivoji se obraz ten hnusí:

„Nebudiž jalový Čecha trud,

Dovoliž, ať to po třetí zkusí!“

Zvolá, a celému poli v jev

Okolo hradeb se svými těká;

„Vzhůru!“ jim kyne, a Český lev

Již i tam na valu Římany leká!

Nadarmo se ti mu zpírají,

Nestaví Čechy ni rázy ni rány;

Za lvem svým se tam vtírají,

A již sekou Jindřichu brány!

Císař vjede a udusí vzdor,

Svatý Otec ho korunou slaví,

Žehná i velebí Čechů zbor,

A svět veškeren o nich praví.

Přede všemi jich bratry ten zdar,

Taková sláva krajanů těší,

A když tré bylo minulo jar,

Vracujících se vítat spěší.

Ku bráně Strahovské žene se hluk,

Se žalným srdcem se žene a s touhou,

Bořivoj vede oděnců pluk,

Ale ach, nevede řadu jich dlouhou!

Devět toliko vede jich zpět,

Druhým boj jest životy zkrátil:

Každý by tak byl rád opustil svět,

Každý by raději tak se byl vrátil!