Český sedlák.

Od pravěku snášel bídu,

lomozil se, potil,

ku ochraně svého lidu

v záseky les hrotil.

Zahnal Franky, zahnal Sasy,

a přec neměl štěstí,

a přec utíral jen slzy

zkrvácenou pěstí.

Jednou trochu volněj vstala

znavená ta hlava,

když kolem ní záře vzplála

kněze Soběslava.

A zas leta jha a trudu,

leta odříkání,

měšťáci ho obírali,

obírali páni.

Němec kupčík jen ho vypil,

pán roznesl statky,

sedláček jen uši schlípil,

platil za ostatky.

A jen jednou mu to divně

za nehty přec vlezlo,

chytil cep a krušil v kusy

tiaru a žezlo.

Jak blesk lítal, drtil pýchu

a pil kalich páně,

v panské lebky, v skráně mnichů

bušil odhodlaně.

Ale potom! – Boží soudy,

škoda věru slova!

Nestačila v muku jeho

muka titanova!

Však tou nezdrcený tihou

nekles’ v boji tuhém,

povstal z něho Jungmann s knihou

a Veverka s pluhem.