ČESKÝ SONET.

Ten lid náš, to je Kristus umučený,

osudem krutým na kříž věčně vbitý

a od celého světa opuštěný,

dlaň zbodenou má, trny v čelo vryty.

K posměchu všem jsou naše svaté city,

i otčina i rodné naše stěny,

i jazyk otců jimi zneuctěný.

jejž ceníme si jako poklad skrytý.

Jen málokdy nám zasvitne den míru

jak zlaté slunce skrze bouřné mraky –

dál prázdníme ten trpký sudby kalich.

Lid marně k nebi pozvedá své zraky,

jak tázal by se: „V bojích neustálých

kdy nad námi se sklene duha smíru?!“