Českým dědinám.

Ó zdrávy buďte, české dědiny,

vy zřídla síly první mezi všemi,

vy sladké řeči stráže jediny,

když cizota k nám zrady kročejemi

jak liška kradla se a právo třela,

vám zvučnou písní vzpomínka buď vřelá

a zanes požehnání vaší práci,

jak jaro z jihu nesou zpěvní ptáci.

Ó zdrávy buďte, vísky, mnohý hrad,

jenž ondy na vás hrdě zřel a dravě,

juž s výše shrotil se a v trosky pad‘

a jenom báj v něm bloudí ostýchavě

a naříká a napořád se diví,

že vy, tak maly, posavad jste živy,

že jaře kvetou vaše pokolení,

a po jeho že dávno stopy není.

A pozdraven buď krov váš veškeren

a každý práh i okénko i dvéře

i lípa na návsi i vážný klen;

již pohádky si vypravují v šeře,

i při zdi na hřbitově šeřík starý

i réva na polední stěně fary

i kyprá jedle blíže křižovatky,

sloup s obrazem kde stojí Boží Matky.

Buď zdraven, chaty, vašich došků mech

i stěny, třeba zpuchřely a stlely,

i rozložitá třešně na humnech,

kam z oulu letí rojící se včely,

i studně roubená, jež rod váš svěží,

i les, v němž chuďas v zimě klestí těží,

a všecko, všecko, co kol rozestláno,

buď ku zdaru vám, vísky, požehnáno!

Buď požehnán váš lán i les i luh

a vaše nivy úsměvné a sady,

v nichž s keřem růží kvésti dává Bůh

i písním prostičkým, leč plným vnady,

že těm, kdo slyší, jako u vidění

svět skutečnosti v pohádku se mění,

až chvějící se ruku na hruď tisknou

a z ňader vzdech a z očí slzy trysknou.

A požehnán buď veškeren váš lid,

jenž v bědstvích všech i ve úmoru tuhém

svým věrným, českým srdcem nevystyd‘

a zpívá si, svá pole brázdě pluhem;

jenž, zpupný pych když nevráží naň hněvem,

svým dítkem těší se a dítě zpěvem

a klasy s kvítím tomu v kytku váže,

kdo v pouta zlob svých jímati ho káže.

Nám svatou, vísky, každá vaše síň,

jež v zimě milých pohádek je plna;

jak potok luhem vámi život plyň,

v něm na sta květů líbá každá vlna,

a svěží les, jenž na úbočí dumá,

ať ladné písně do spánku vám šumá,

a zlatý červánek, jenž ráno věští,

syp blaho v úkryt váš a zdar a štěstí!

Ó požehnány na stotisíckrát,

o zdrávy buďte v daleku a šíru,

vždyť vím, že znova z nízkých vašich chat

jak ondy vstane tábor bohatýrů,

již v šatech žebráků, leč s králů čely

zář české slávy světem roznášeli

a chrabrosť v srdcích s libozvučným retem

svět na peruti vzali orlím vzletem.

A vím to, vísky, jistě, že jak dřív

žen vašich krása odkojí nám reky,

již zloby nájezdníkům na podiv

v čas shluknou se, jak vlny horské řeky,

když kyne čas. Já vím, že Bůh vás spojí

přes odpor všech, kdož proti právu brojí,

že kmet i hoch se jarým turem vzchopí

a vlasti urvat nedá ani stopy!

Ó buďte žehnány! Z pod vašich střech

duch dozrává i srdce odhodlaná;

hle, z jisker práv, jež nepřítel nám zžeh‘,

zas zora vstává krásnějšího rána;

juž není pouhý sen, co z českých skrání

nám zdatným křídlem mraky hněvu shání,

a není hříčkou již, co plece vzpírá

a v brázdu tlačí pluh a kleče svírá.

Ó požehnány buďte, Bůh vás chraň,

nechť kolem bují svár a čas se mračí,

kdo ve vás skryt, ten láskou k zemi vzplaň,

by rozkacené zloby peruť dračí

nás nesmetla v tlum otrokův a robů;

jest lépe mříti na otcově hrobu,

než ztratit vlasť a řeč a v pláče brodu

žít k hanbě sobě samému i rodu!

Ó požehnány buďte, Bůh vás vznes‘,

by síla vaše v jarém vzešla vzrostu,

by jiskry čela, chvějící se dnes,

v čas vznítily se do slunečných skvostů

a v podiv ozářily vesmír celý

těm k hanbě všem, kdož zhubiti nás chtěli!

Jen bdít, jen bdít, hle! nepřítel váš blízký!

Bůh s vámi buď a sil vás, české vísky!