Českým jarmarkem.

Tím českým jarmarkem chodil jsem rád –

jen když si vzpomenu, musím se smát!

Co jsem tam viděl – ač není to novým,

přec vám to povím.

Panenky buclaté na mne se smály,

na nohách dřevěných pitomě stály,

v objetí lákaly, jak se kdo kouk',

kolem se točily, jak vítr fouk'!

Husárků na koni viděl jsem dost,

do trubek vřeštěli, až jsem měl zlost.

Panáčky dřevěné, hloupičké, hloupé,

z kterých se banálnost jak slupka loupe,

loupe se den co den – na duši sprosté

nová hned roste.

Ať jsem šel kamkoli vrchem i dolem,

pár němých oveček páslo se kolem,

kam beran zaměřil, všecky se hnaly,

bít do svých kožichů den ze dne daly,

vlny jim stříhali rok co rok víc,

a – dobré ovečky neřekly nic.

Skoro by mne bylo k pláči zarmoutilo:

na jarmarce málo pěkných srdcí bylo!

Všude zřel jsem ozdobené skvělým leskem pozlátka

s malým očkem přimhouřeným – pokladničky prasátka.

V rodinách vždy v úctě byly, každý měl je rád,

kořil se jim na mou věru i sám magistrát.

Do cesty se všude pletly, i kde Musy pěly,

pokladničky zlata zvukem rády zadrnčely;

každý koncert pokazily hrubým hlasem –

kop' jsem do nich časem.

Šel jsem domů po jarmarce, hasla slunka zář...

usadil se na pekelci, a chyt' slabikář.