ČESKÝM VÍSKÁM.

Miluji vás, klidné české vísky,

pro to vše, co z dávných věků chová

chatek vašich omšený krov nízký:

pro ta ryzí srdce, ryzí slova,

pro stisk vřelý zpracované ruky,

pro ten jasný pohled dětských očí,

dívčích rtův a lící růžné puky,

pro květ polní v dívčím ve vrkoči,

pro tu píseň, pověsť, starou zkazku,

jež se tulí v koutech jizby šeré,

pro staletý žal a mnohou vrásku,

pro vzdechy a slzy tisíceré!

Co nad vámi přelétlo zlých časů,

kolikráte zuřil voják divý,

zdupal naděj nedozralých klasů,

spálil chýže. – Za ním v pusté nivy

přízrak děsný, mor a hlad, se vlekl.

Kolikráte podmanitel dravý,

lide bědný, na prsa ti klekl,

hříšnou rukou zranil tvojí hlavy!

Lze-li pomnít potupy a hany,

by žár nevzplál v potomkově líci,

jehož praděd oral panské lány

šlehem biče štván a zoufající!

V tajné skrýši chatek svých a lesů

svatou knihu víry opatroval,

vyhnán do ciziny líbal v plesu

z vlasti prach, jejž na svých prsou choval.

A přec po všech bouřích úsměv máte,

klidné vísky, na starobném čele,

kol vás klasů požehnání zlaté,

ve vás duše upřímné a vřelé.

Ale ve tvář lidu posud vryty

tklivým rysem utrpení stopy,

čelo, kde tkvěl vínek z trní svitý,

a ten zrak se dosud k zemi klopí!