Českým židům.

Dlaň, vaše dědy od Jordanských břehů

jež vedla k břehům Vltavy a Labe

v zlém dešti urážek a v důtek šlehu,

z vás kdysi velkých udělala slabé,

ta ruka drtící, jak žernov těžká,

ta trestající ruka Hospodina,

jež pálí rýdlem Kaina tam, kde mešká,

by lkala lítost, kde se smála vina,

ta ruka, jež nechala věky dštíti

Egyptské rány na váš národ bídný,

dnes ještě která jiskru záště nítí,

že otráven je den váš i sen klidný;

ta ruka přec jen, i když nejvíc bila,

svou lásku otcovskou vám nezapřela;

kdy pohrom, běd se na vás vřava lila,

ta ruka bludným Čechy otevřela.

A nechť i neměl proudem dlouhých věků

na růžích stláno zde syn Israele,

přec našel časem těchy zde a léku,

že mohl z prachu pozvednout skráň směle.

Že mohl říci: „Dýchám zas a žiji,

mám druhý Sion, když mi první zbořen,

kde v zemi stejně svaté poesií

můž’ v nové odnože můj hnáti kořen!“

Tak zůstali jste mezi věncem lesů

té staré vlasti, v středu žírných luhů

i hlučných měst, a v ústrku a plesu

jste přilnuli k nám oddaně druh k druhu.

Vždyť poznali jste, kam jdou naše snahy,

že to jen chcem, nad čehož lkáte ztrátou,

zvát svými drahé domoviny prahy,

být všady doma palácem i chatou.

Vždyť poznali jste, že na hroudě této,

již osud nám dal, s každým chcem se snésti,

kdo právo ctí, že chcem, co dědy seto,

by vnukům zrálo v žeň a zdar a štěstí.

Vždyť poznali jste, srdce jako ruku

že otvíráme rádi ku objetí

všem, kdo chtí s naší písní do souzvuku

a s naším pluhem jednou brázdou spěti.

Vždyť poznali jste, lidskost že tu doma,

jen její nepřítel že naším sokem,

že „Láska!“ s chvějnýma vždy díme rtoma

a „Pokoj všem a shoda!“ s vlhkým okem.

Tak znáte nás, nuž, modlám dejte cizím

již výhost u Labe i u Vltavy,

na Sion zapomeňte, na Garizim;

vlast všady je, kde dýše člověk pravý.