C’EST BIEN PASSÉE, A JAMAIS PASSÉE...

Hrad starošvábský – sloul hradem kulichů –

do černých revírů byl jako centrum vsazen,

pláč větrů od Rýna, déšť mořský ze severu

od šerověků leptaly odbojný jeho kámen.

Zpěvavé dubiny kol v odloučení stárly

po odchodu všech Valkyr čarujících

a medvědi zavilí své skrýše rozjímavé

opouštěli jen v hladu okamžicích.

Loupežný prapor nad cimbuřím ploval,

na dálku odpuzoval zmdlené poutníky

a bránil samotu těch, kteří v hradu žili

svůj svátek míru zmlklý, veliký.

On bílovousý vzdán byl alchymii

svou bez únavy nepokojnou hlavou,

s ním dítě – anděl z vosku narozený –,

jenž ruce lomí kaplí polotmavou...

Elixir nenašel a neprobudil zlato,

po jeho smrti supi prapor strhli,

legendu samoty pak skončil násilnicky

svým vpádem na hrad soused kterýs zvrhlý.

A osud anděla? – Oh, bože, dávno je to!

Tak šedě dávno, že až bolí duše...

Drobí se ruiny a smolný soumrak vane

v revírech hučavých, jež přemýšlejí hluše.