C’EST UN AMOUR A L’AGONIE...

Spustla herna. Perfidní spoluhráči nás opustili.

Rozbitým oknem nahlíží dovnitř studená noc.

Z opuštěných síní pláče melodie nedozpívaná při rozchodu –

a my si ironicky vzpomínáme na mladá léta, komtesso!

Mrtvá fadessa zatáhla myšlénky do svých sítí,

duše nám znavila příliš a brutálně zakřikla jejich lásku.

Dimense naší kosmické Vůle sepjala líná únava

radíc se přizpůsobit, nemyslit, tupě se poddat...

Nuž tedy, komtesso: rozumně dožijme zbyteček života,

zbudujme modle Rozumu nádherný oltář,

potlačme myšlénku, žádost i cit, především pak sebe samy...

Herna je pustá. A všichni nás, komtesso, opustili...

Jsou mrtvy žádosti. Láska je v agonii.

Juž ani žít a ani umírat se nechce.