CESTA.

Kol pustých zahrádek a z chudé čtvrti města,

do kraje radostně pospíchá bílá cesta,

zbavená těsných pout, dvé řady šedých domů,

teď v kraj se rozběhla a ve průvodu stromů.

Tou cestou půjdeš-li, se v ticho velké noře,

jak v lázni hojivé své neucítíš hoře.

Duch křídla rozepne, zbavená špíny města:

a jak by v jiný svět tě povede ta cesta.

Tam v poli zraje klas a zavoní ti chlebem,

a píseň skřivánčí zní pod nezměrným nebem,

jež modré oko jak se vlídně dívá dolů,

tam tiché radosti sedají s tebou k stolu.

Do noci třesavá zní cvrčků píseň v poli,

mír cestou ku vsi jde ukryté pod topoly,

do noci zapadlé a měsíčního světla,

jímž náhle v kraji noc jak modrým květem zkvetla.

Čas tiše plyne tam, jak řeka klidným tokem,

a život, rozsévač, jde brázdou volným krokem,

radosti rozsévá i žaly plnou hrstí

v dny všechny člověka jak do zkypřené prsti.

A dnů, když dovršen je počet, když se stmívá,

a plamen stráven je a zhasla touha živá,

se světem smířeni, spí pod zelenou thují,

a vánky zdaleka jim nad hlavami dují...