CESTA CIZINOU.

„Co pak ti schází?

jedlové mlází?

lipové proutí?

Rci, co tě rmoutí.“

„Všecko mi schází –

v srdci to zebe –

proutí i mlází,

země i nebe;

řeky i zdroje,

luhy i lesy;

veselí moje,

kde jsi, ach, kde jsi!

Jaké to kraje?

Bože, buď s námi!

Bez srnů háje,

bez lidí chrámy;

bez vody prahy,

bez ptactva chlomky,

bez keřů svahy,

bez dětí domky!

Bez ladu města,

bez klidu vesky,

bez stromů cesta,

bez kvítí stezky;

bez setí pole,

bez chleba chýžky,

bez zpěvu hole,

bez zvonů vížky!

U nás sad květný

za každou chatou,

zde topol letný

s hlavou juž sťatou;

u nás kde voní

bez s hnízdem v klínu,

zde se jen sloní

žlutý květ blínu.

U nás se lípy

na návsi šíří,

zde bodlák chlípí

květ plný chmýří;

čím dál tím více

roste zde mlha –

oko i líce

stále mi zvlhá!...

Domek mi schází

v jedlovém mlází –

ach, jak mě rmoutí,

že musím plouti!“