Cesta do pekla.

Boleslav, vévoda Opavský,

juž cítil v hrudi šíp smrti,

juž veselý hon jej netěší,

ni sokoli, ni chrti.

A rázem skočí s postele

a dvéře ukáže knězi:

„Mám dost juž toho modlení,

smrt juž mi v ňadrech vězí!

Sem vína číš, to nejstarší,

jež tři sta let spí v mém sklepě,

jak žil jsem, umřít chci nádherně,

vesele, velkolepě!

Ne jako křesťan zpozdilý,

jenž růženec brebencuje

a myslí, že rakev člunem jest,

po kterém do nebe pluje.

Sem k loži mému přiveďte

mi nejlepšího oře,

naň skvostnou hoďte čabraku,

sedlo buď rubínů moře!

A uzda zlatá smaragdy

ať bohatě se blýští,

já sednu naň a pojedu

jak bohatýr v život příští!

Ne na kolenou bázlivě,

ve dlani voskovici,

na hlavě popel, na rtu vzdech,

a před smrtí děs v líci!“ –

„Máš pravdu“ – vážně kdosi děl,

toť kněžna Jadviga bledá,

jak duch se z okna výklenku

v šedivých vlasech svých zvedá.

„Máš pravdu! – koně dej připravit,

tvé srdce pravdu ti řeklo,

kdos chce jít s tebou, kníže můj,

sám nepojedeš v peklo!

Na oře tvého vyhoupne

se kdosi k tvému boku,

a hon to bude divoký

ve trysku, cvalu a skoku!

Na pravou stranu usedne

duch první milenky tvojí,

již zazdít dal jsi v klášteře

a to – v den svatby svojí!

Na levou stranu sedne duch –

duch mého děcka, vrahu,

má kletba poletí za vámi

až k pekelnému prahu.

A duchů sbor – tvých obětí

tě bude nocí hnáti...

Ó bude to cesta veselá

a peklo bude se smáti!“