CESTA DO TICHA

Jde cesta do ticha, daleko od lidí,

kde jenom Bůh tvé srdce uvidí.

Jdeš poli sám a skřivan nad hlavou

tvé oči obrátí na klenbu modravou,

a chvíle jde a věky jdou

v skřivánčí písni nad hlavou.

Jde cesta do ticha, je celá zaváta

zvadlými úsměvy, jak listím ze zlata,

a dny tvé podzimní jsou slunné aleje,

kde šlapeš tichounce na mrtvé naděje,

a dobře víš, kam cesta jde,

a cítíš, že tak dobře je.

Jde cesta do ticha jak oblouk duhový,

a nikdo z lidí kol ti o ní nepoví,

ač od kolébky srdce tvé se ptá,

kudy se zpátky jde ku bránám života.

A bloudíš dlouho, bloudíš sám

nad čas a prostor, k výšinám.