CESTA. (I.)

Cesta mezi poli k lesu míří,

v pravo, v levo šumí osení,

vlahý větřík vůni máje šíří –

z dálky, přistřené jak ve šlojíři,

prachatické zvony temně zní.

Stlumené jich zvuky provázejí

poubledlé tváře hošíka,

vzduchem večerním se dlouze chvějí,

přes dědiny, luka za ním spějí

polní cestou po kraj lesíka.

Skřivan vzletěl s jásáním a trilky,

z lesa zazněl drozda silný tón,

sluch cos uvábilo každé chvilky,

pohled rozletěl se za motýlky –

duch však stále slyší dálný zvon.

Slábnou sice, slábnou jeho zvuky,

ale přec jej provázejí dál

pod sosny a pod jedle a buky,

za les na luka – až v dosah ruky

známé skály rys se být mu zdál.

Blanice tam pod skalou se vine,

ve vzduch dýchá osvěživý chlad.

Rychle dále! Tam si odpočine,

za skalou pak bude všecko jiné –

vždyť pak matička tam čeká snad.

Vesele se půjde do Husince,

třeba nohy chůzí bolely:

západ hází v řeku zlaté mince,

z daleka již vidět ku dědince,

kde tak milo zítra, v neděli.

Ach, tam nade vše je známá tváře –

rychle, nohy unavené, v běh!

Úsměv matčin, oči samá záře –

synka objímá, jej vlídně káře

pro ten úprk, pro zrychlený dech.

„Nuže, hochu, ve škole jak bylo?“

matka ptá se, když jej polaská.

„Dařilo se, těžké bylo dílo?

Cestou se mé klouče unavilo?“ –

Za otázkou plyne otázka.

„„Dobře se mi šlo to chvílí rannou,

vůně táhla s polí, lesů, luk –

a když nyní malovanou branou

vyšel jsem a spěchal naší stranou,

provázel mne zvonu táhlý zvuk.

Slyšíš?... Ach, již nezní... Snad to věděl,

žes mi, máti, přišla v ústrety.

Ještě zněl, když pod skalou jsem seděl,

když jsem stezkou v naši stranu hleděl,

když’s mně v polích zjevila se ty...

A jak šlo mi dílo? Dobře, máti,

ač jest věru těžké učení.

Latina tak divná se mi zdá ti –

a zas po domově stesk mne chvátí,

když jsme celičký den vzdáleni.““

Přitiskla jej matka ke své hrudi,

že až slyšel srdce její bít.

Na něm necítí víc, co jej trudí,

v jeho tluku jenom se v něm budí

blahé bezpečnosti sladký cit.

„Jenom trpělivost, moje děcko,

jenom nedej strachu, stesku vznik.

Pevnou vůlí zmůžeš v posled všecko,

kněz se vrátíš sem či na Hradecko,

ba snad do Prachatic kanovník.“

Dítě poslouchá i neposlouchá –

odvádí je do budoucích dob

myšlenka jak neodbytná moucha:

„„Budu míti, máti, drahá roucha?

Budu míti peněz mnoho kop?““

„Budeš-li jak oni, dítě, ano:

statky budeš mít i zlata třpyt,

pod hlavou ti měkce bude stláno,

syt vždy budeš navečer i ráno,

dobře budeš jídat, dobře pít.

Potom však by líp mně bylo, synu,

kdybych nebyla tě počala.

Ač tě nyní s bázní k srdci vinu –

odejít bych chtěla k Hospodinu,

než bych se té doby dočkala...“

Schýlila se, děcko líbá v čelo,

v polibek jí slza skanula...

Dítě v udivení pohledělo,

proč ta slza – aniž rozumělo,

proč matčina radost minula.

Proč jí úsměv shasl, jímž se skvěla

ústa její, milá její líc?

Proč matička náhle posmutněla,

proč se slza dotkla jeho čela

z jejích dobrých, velkých zřítelnic?

Proč se neraduje z budoucnosti,

až on bude v Prachaticích kněz?

Až se cest i školních útrap zhostí,

až bude mít stříbra, zlata dosti,

až nebude chudý jako dnes?

„„Máti, já se bojím,““ tiše vece,

bezděky se k matce tiskna blíž,

s bázní pohlížeje k temné řece. –

„Boj se, dítě, a zas neboj přece,

potom nad zlým jistě zvítězíš.

Boj se žádostí, jež tělo řídí –

bez bázně slyš hlasu svědomí;

boj se lichotivých hlasů lidí –

neboj se, když lepším tebe vidí,

zlomit chtí tě, ale nezlomí.

Těch se neboj, nás kdo zabíjejí –

jenom Boha boj se rozhněvat.

A vždy pomni matky: – slzy její,

které teď se v oku jejím skvějí,

hvězdami ti mohou býti snad.

Boj se slzí, které plakala bych,

kdybych viděla tvůj k zlému sklon –

neboj se však slzí matky slabých,

které pro smrt tvoji prolila bych,

kdybys trpěl boží pro zákon...

A teď, hochu, již se připozdívá –

pospěšme si, slunce zapadá!

Hle, tam u naší již meze jíva,

a tam, hle, se chata naše dívá,

naše políčko a zahrada...“