CESTA. (II.)

Podzim táhne v stichlý kraj a snící,

vichr béře žluté listí v plen,

do řeky je metá po tisíci.

Od Husince stezkou nad Blanicí

kráčí poutník tich a zamyšlen.

Oko bloudí – kudy, Bůh sám ví jen.

Zírá v pole, mez i v došky střech,

v stromy hledí, jak je sedral říjen,

ani Blanice břeh nepomíjen –

a přec vidíš, že zří jiný břeh.

Na kraj zírá ztichlý, beze zpěvu,

jímž se vítr jenom prohání,

na kraj posmutnělý, bez úsměvu,

na oblaka plná divných zjevů,

valících se jako v zoufání –

ale vidí zeleň na stromech i křoví,

v polích osení a v lukách květ,

jasné nebe pnout se nade krovy,

západ vidí hořet purpurový,

všude život, rašení a vznět.

Tentýž kraj to, ale v době máje:

pln jest vůně šťavné zeleni,

pln jest kouzla jasné mládí báje,

drozd a kukačka kdes volá z háje,

skřivan s písní vylét’ z osení.

Tam, kde cesta ode skal se točí,

hošík vstříc se blíží pobledlý –

tytéž má jak poutník velké oči,

pátrá jimi, náhle poposkočí,

ač se dosud cestou vlekl mdlý.

Ženu shlédl ve plachetce bílé

s květy velkými a penízky,

oči pod šátkem se smějí milé,

údy pospíchají, náhle čilé –

zjev tak drahý, srdci přeblízký!

Sukně široká se rozkolíbá

spěchem roztoužené mateře –

a již matka k hošíku se shýbá,

retem rozechvělým synka líbá

v ústa, čelo, tvář i kadeře.

A tu poutník jak ten hošík malý

cítí horoucí ty pocely,

oči se mu náhle slzou kalí,

paže se mu v touze rozepialy –

ale zjevy z dávna zmizely.

Cesta jen se vine osamělá,

nad ní strom se klátí odraný,

sloup jen božích muk se u ní bělá,

nad ním oblaka se valí ztmělá,

Blanice se vine se strany...

Vzdychl poutník, čelo přetřel dlaní,

volným krokem mířil k skalině;

na známý zde balvan used’ maní –

a již k duši přišlo vzpomínání,

jak bývalo kdys v té hodině.

Hošíkem zde malým odpočíval,

matčin obraz v dálce vyhlížel –

a zas v mysl dětskou sen mu splýval,

jak se přihrne mu zlata příval...

Jak to všecko v dávnu mizí, žel!

A jak všecko v životě se liší

od bláhových, dávných dětských snů!

Jak naň zevšad kolem zima čiší,

ač vystoupil na vrch mnohem vyšší,

nežli sníval za dalekých dnů!

Hle, jest knězem – ale bez oltáře,

mistrem jest – však vzdálen učení,

osud nevlídný jej těžce káře,

pohasla mu hvězdy jeho záře,

na čele má kletby znamení.

„Co bys řekla, matičko má, asi,

kdybys mohla přijíti mně vstříc?

Plakala bys, jako plakala jsi,

když jsi hladila mi dětské vlasy

v čelo mne i v ústa líbajíc.

Jaké by as byly slzy tvoje,

na čele jež dosud cítím hřát?

Byly by to slzy nepokoje,

či ty druhé, pro mé dobré boje?

Ty, jichž mám – či jichž se nemám bát?...“

Ohlédl se, uzřel obraz její,

na kameni k němu usedla.

V očích se jí vskutku slzy skvějí,

ale nepálí jej v duši – hřejí

a tvář usmívá se pobledlá...

„Díky, matičko má, díky tobě,

že mne sílíš v této hodině –

vím, že kdybys mohla plakat v hrobě,

plakaly by tvoje oči obě,

že jsem šel, jak měl jsem jedině.

A spi v zemi o mne spokojeně –

mám tvá slova v srdci hluboko;

ptávám se jich, co mám činit, denně,

jak mám kročit – v nenadálé změně

vždy mně jasně vstoupíš před oko.

Půjdu dále, jak jsem dosud chodil,

pravdu vyznat nebudu se bát,

byť bych za ni smrt měl dostat v podíl –

půjdu v oheň, bych se znova zrodil,

jako z tebe zrodil jsem se mlád.

A teď s Bohem, matičko má drahá –

s Bohem, cesto moje minulá!...“

Povstal, měkký cit mu k srdci sahá,

oko zakalila slza vlahá,

matky vidina v ní splynula...

Dále kráčí luční cestou v lesy,

dávnou stopou v podrost, do mlází,

mezi kapradí a mezi vřesy –

táhlý zvuk se rozhlaholil kdesi,

prachatický zvon jej provází.

Ještě ohlíží se, potom mizí,

stín jej zakrývá a větví sklon –

ještě lem se kmitl jeho řízy,

potom zmizel za pněm staré břízy...

V neznámo zní za ním známý zvon...