CESTA K BRATRSTVÍ

Sobecké duše

myslely vždy jen na sebe.

Samy s poklady svými, se svými myšlenkami.

Ale námezdníkům svým stavěly bílé chrámy,

aby připjali

touhy své na nebe.

V děrách kdo spali,

v děrách kdo pracovali,

které jim také postavili sobci,

neviděli nikdy hvězdy na tom nebi

a na krucifixu

nechtěli už líbat zkrvácené hřeby.

Neukázala hvězda cesty, cesty není,

byla jen křížová cesta umučení

v společných ložnicích, v špelunkách bídy,

kde vidět žebráky, nevěstky, invalidy,

čeleď na rovni s dobytkem, dělníky v nevětrané peci,

ptáky chycené navždy, zahořklé, uvázlé v kleci.

Všichni ti v zástupech

za tou šli hvězdou, jíž dosud není,

rozbolestněni láskou

po bratrství, vraždí tou láskou,

nedojdou ukojení,

dokud hvězdy nespatří,

dokud je cesty, na nichž se najdou a obejmou,

společným poznáním nesbratří.