Cesta k domovu.

Na silničku koly rozemletou

jasný měsíc hojné stříbro metá,

s mladých višní, po krajích jež kvetou,

déšť lupínků bílých v kolej slétá,

kypré snítky hojností svou lepou

do líce i do čela mě tepou.

Stále nutí: „Vzhůru zírej k nebi,

tam se milliony světů mění,

k úvozu proč ukláníš své lebí,

půvabu-li vůkol dosti není?

či v kolejích na povadlém květu

myšlenky chceš odkojiti k letu?“

„Na zemi chci dnes, ne v nebe zříti;

oko pálí, v slzách se mi topí,

pod příkrovem zavitého kvítí

dvou předrahých duší vidím stopy,

jež mi ondy s jásavými slovy

v ústret vyšly, synu, studentovi.