Cesta k Ideálu.

Z království Pohádek, jichž obrys splynul v mlze,

v ráj plul jsem Básníků na lodi Poesie

a v plavbě rozkošné – (té hudby veršů, rytmů!)

zřel zlaté ostrovy a země báječné.

Až jednou vpluli jsme ve přístav skalnatý,

nad nímž se týčil chrám. Tam byl jsem uveden

a šel jsem celé dny po chodbách nekonečných,

pokrytých obrazy, jež měly život snad.

To chrám byl Dějin. Uchvácen jsem zíral

na bohů dlouhý řad a jejich kněží davy,

na králů velikosť, purpurem zářících,

jichž trůny chvěly se nad krve děsným mořem,

na život divoký, jejž žili praotci,

na jejich dlouhý boj i slavné vítězství

nad mocí Přírody, jíž vládli na konec,

na pestré osudy, jež velké myšlenky

musily překonat, než pravdou uznány,

na rovnosť blaženou všech lidí nejstarších,

na děsné zápasy o hroudu, víru, vlasť,

na krutou porobu, v níž padli všichni lidé,

na zpupnosť tyranů, již vládli nad nimi,

na hnusné šlapání všech věcí nejsvětějších,

na rozlet mohutný a krátkou svobodu,

jež bídou končí dnes, snad ze všech nejhorší...

A znaven nesmírně a dojat, rozrušen

tou cestou bez konce a dojmů tisíci,

tou silou mohutnou všech dějů nesčetných

jsem klesl vysílen a usnul tvrdým spánkem.

Však ve snu vířil dál ten chaos bouřlivý,

až zřel jsem najednou jak k jednomu vše spělo –

ku štěstí člověka, ku ráji na zemi,

ku božství Lidskosti ve chrámech národů...!

Sen dlouhý pominul a stál jsem v jitra jasu

na hoře vysoké a dole pode mnou

jsem město nesmírné zřel – město Života.

A k němu vedla cesta úzká, trnitá,

tou jenom přístup byl, kol všude propasť zela.

Však řek jsem: Půjdeš tam a budeš bojovat!

A k nebi v přísaze jsem ruce pozdvihl:

Ty svatá Lidskosti, svůj život celičký já Tobě zasvětím.

Je veliký Tvůj boj, však chci jej bojovat,

v tvém šiku odvážném chci vidět vítězství,

v němž přijde štěstí všech a ráj zde na zemi.

Na božství Tvoje teď já slavně přísahám,

jdu v zápas bouřlivý a nechci ustoupit,

až svatý prapor Tvůj zavlaje vítězně

na horách nejvyšších všech Země království...!