CESTA K LESU

Ode vsi k lesu, poli cesta vede,

vždy blátivá a těžce rozježděná;

krok mnohý vtisk se do půdy jí hnědé,

tíž kol ji zrývá, pluh jen po ní stená.

Až skoro k lesu jde, kde stín je sladký –

ó, též by jednou zaběhla tam ráda,

leč musí odtud v pole zase zpátky,

ji pálí žár, déšť bije, šlapou stáda.

Je jako duše, přes niž svět jde celý,

jež cítí v hloubi sílu jeho škorně

a ponížení skrývá své a žely

a trpí, slouží všem a mlčí vzdorně.

O lese, květ kde u cest, se jí zdává,

kde po stezkách jen chodí svity třpytné

a lehký zvěře krok – ji sotva tráva

že podle hran se v blatném jílu chytne.

Jen za večera, červánek když plane

a z chat se vine kouř a cítit klestí,

nach západu i v její kaluž skane

a noc dá klid jí, a to celé štěstí.

A z jara někdy, kdy vše kolem voní,

i ona tiše zachví se a plesá,

když děti květy rozházejí po ní

a zapomenou na ni kytky z lesa.

Tu když tak hledím květů na kytici,

se zdává mi, že dobrá lesní víla

ven vyběhla a prsa na trpící

jí v noci květy tiše položila.