CESTA K SLUNCI.

Za válečných zbraní třesku

vesmírem jsem orlem letěl,

za ohnivých nebes blesků

širým světem jsem se nes.

Duše moje k Slunci spěla,

do neznámých krajin cizích,

křídla má však krvácela,

když jsem letěl k cílům svým.

Nespočetné hrubé davy

zatínaly svoje pěsti,

za šílené nízké vřavy

proklínaly Písně mé!

K oblakům smích davu nes se,

když jsem letěl světa plání,

hrubá slova hrubých lidí

chtěla zranit Písně mé.

Já však přímo letěl směle

k svému Slunci dalekému,

jasná hvězda na mém čele

protínala mračen říš...

A tak spěl jsem světa plání,

ve svět Snův a v říši Krásna,

bez slz, pláče, naříkání

vyzpíval jsem Písně své. –

Za válečných zbraní třesku

vesmírem jsem orlem letěl,

za ohnivých nebes blesků

doletuji cílů svých! – –