CESTA K SPÁSE.

Oj, otčino má, otčino!

kdy probudíš se ze spánku?

kdy zaplane v tu naši noc

nach skvoucích ranních červánků?

kdy radostným zas ruměncem

tvář lidu vzhoří zmučená,

zrak zaleskne se, v nějž se být

zdá věčně slza určena?

Kdy zazpíváme sobě zas

v té tiché české chatrči,

jež opět bodře po letech

se pousměje ze smrčí?

kdy nočních mátoh směsice

pryč prchat bude z našich hor,

kam bratry tábor nadšené

zas svolá v jarý rozhovor?

Kdy boj nám bude svatým zas,

a vlastencova ctěna cnost,

že vůle vzpruží klesání

a víra potře pochybnost? –

Až zoufat – doufat ustanem,

a uznáme, žeť spasení

jen v práci v roli dědičné,

jen u vědě, jen v umění!