Cesta k štěstí.

Hlas žežulky skal echo vrhá zpět,

s ním v teskný souzvuk setká se a splývá;

u cesty strom se v lesní šero dívá,

to stará jabloň – větve jeden květ.

A jak jdu kolem, na jabloň pták slet’,

list odhrnul, jenž hnízdo jeho skrývá,

a juž se perlí jeho píseň tklivá...

Hle, tolik blaha snese křehká sněť!

A mlčky stál jsem – duší mou to táhlo,

že smutno v srdci, vlhko bylo v zraku,

jak našel bych zde, po čem srdce prahlo.

Já nemoh’ v písni ducha výše vznésti:

mně zdálo se, že bůh sám v onom ptáku

mně ukázal, kde pravá cesta k štěstí.