CESTA LESEM.

Jdu lesem, z dálky dětí zpěv

v můj stajený se mísí vzdech,

i stavím se, ač nutí spěch

a srdce vázne v starostech.

A dumám, bloudím, kolem poušť...

Kudy z té dostati se ven?

dál pospíchám a kráčím v houšť,

a klesám chůzí unaven!

Ač stále umdlévám, jdu zas,

už shrbena je moje plec,

svůj hledím v říčce na obraz

a vidím, že jsem šedivec.

Je večer, blízké vísky zvon

se na klekání rozhoupal,

i kloním hlavu, kráčím dál,

až u vrat hřbitova jsem stál.

Tam netušeně dospěl jsem,

ba vrátím se tem brzo as,

už kloním se vždy hrobu blíž,

zvon volá mne: Pojď, už je čas!