CESTA NA VALDEK.

Šlehají až do povozu staré modříny.

Jedem srázně v hloub a zvolna v strmé výšiny!

Cesta hvozdy nekonečná, kolem vůně, chlad,

šumí lesy, jak by kdesi zpíval vodopád.

Koketně se směje v listí zralá malina,

hříbek volá: „Utrhni mne!“ – kde ční skalina,

v úvoz mračí se, je celá kryta netřeskem,

a my tiše jedem jako v ráji nebeském.

Stromy řídnou, zpět jich stěna couvá zvlněná,

v ostružinách náhle kyne v dál tříšť kamenná,

jak by celá stěna skalní sem se sřítila,

sotva drobná do balvanů kleč se chytila.

Divná náhle mezi lesy skalná zahrada,

v koutech vlhkých přeslička tu chudá převládá,

na dlouhých se stoncích třesou květy vrbice,

koníků a cvrčků v štěrku vrou tu tisíce.

Sem tam divizna se kývá nádherná,

nebes báň jest jak zvon modrý hlubá, nesměrná,

a ty útlé zvonky v trávě, její odlika,

modrají se drobné stejně jak ta veliká.

Z dálky zalehne sem výstřel, aby v dálce zhas’,

a my jedem dál tím rájem v stíny, chlad a jas.

Krásná vlasti, v kruhu světa kraji jediný!

Jak nám šlehají až v povoz staré modříny!