CESTA PŘES HROBY.

Na spustlém hřbitově, kde chudý kostel bílý

do houšti jasanů se nízkou lodí chýlí,

u staré zvonice, jež střechou k zemi sahá

a skrývá stínem svým hrob chudý samovraha –

lid v plotě jedlovém vchod proklestil si nízký

a z polí přes hroby se vrací do své vísky.

Hrob nový často zřít, blíž u chrámu, tam stranou;

však zde se chodí dál, cestou již ušlapanou,

tak blíže do vsi je; řad křížů zmizel celý

a kdo v těch hrobech spí, to dávno zapomněli.

Dle staré sudby tak lid, jenž se nový rodí,

přes předků minulost k svým novým cílům chodí.