CESTA SILNÝCH.

O hladu, bez vzdechu, už dvacátý den brali

se Silní pustinou. – Hrot věže strměl v dáli.

Ti nevěřili v nic, jen ve svou sílu vlastní

a jenom hrdostí své síly byli šťastni.

Však dávno hladem už jim zuby zaskřípaly.

Šli prázdnou pustinou. – Hrot věže strměl v dáli.

A nevěřili v nic – jen v sebe, v sebe, v sebe,

jim bůh byl míň než prach a směšným prázdnem nebe.

Jich duch pln vzdoru byl. – Jen maně ruce spjali

v tu stranu, neznámá kde věž teď čněla v dáli.

Bezvolně sepjali jen ruce v zadumání.....

Bůh, věčnosť, modlitba? – Ne, nevzpomněli ani! –

A Silní pomřeli!.... A přec v jich zraku tměla

se němá výčitka v cíp nebes, věž kde čněla.....