Cesta slávy.

Jak s tužeb věnce list po listu padá,

tak skromnější se denně člověk stává

a nejsměšnější stane se mu sláva,

po které nejvíc plála duše mladá.

Jak v husté mlze oko sotva hádá

na předměty, jak ulic pustá vřava

hlas písně zhltí, jež zní ostýchavá,

tak sny tvé zdrtí skutečnosti vláda.

A naposledy dospěješ až k tomu,

že sám jsi roven nad propastí stromu,

jak on svým ptákům sloucháš svému pění.

A za to, že’s chtěl dobro, pravdu, krásu,

že v slavičím a labutím pěl’s hlasu,

svět musíš prositi – za odpuštění.