Cesta u lesa.

U lesní stezky, kterou stíny halí,

vždy při měsíci zastavím se rád,

a šťastný jsem, jen jeden lístek malý

když s velkých stromů na mé čelo pad.

A když zašumí stromy nenadále,

mé srdce s nimi rozhoupá se v ples,

tu rozumím, co ohlas praví skále,

co kmenu kmen, co keři sdílí vřes.

Tou stezkou před chvílí šli milující,

v ten čas, kdy štěstím rtové oněmí;

šli, jak se v letě chodí při měsíci,

kdy v srdcích vše je stláno růžemi.

Šli – ona cudně zrak skláněla k zemi,

přes ramena jí vlasy splývaly,

a staré stromy svými haluzemi

jim žehnaly a v souhlas kývaly.

Šli ruku v ruce, tiše on jen časem

se vlasů jejích dotknul potají,

jak zticha vánek postříbřeným klasem,

neb motýli jak s květy zahrají.

Šli cestou, kde se polní jetel bělí,

vzduch ambra byl, dech lesů lahoda,

červánků růže sosny v hlavách měly

a slzu v oku měla jahoda.

A jak zmizeli za houštiny rohem,

hned náhle bor se začal setmívat,

tu každý strom za nimi šuměl „s bohem“

a v mlází drozd moh duši vyzpívat.

A tento lístek, jenž pad na mé čelo,

tam vzbudil píseň v snivé předtuše,

a větrů dech, jímž vše se rozzvučelo,

vše jejich štěstí svál mi do duše.