CESTA V ALPÁCH.

Na soumraku temných křídlech

rychle noc se blíží k zemi,

sníh se bělá, nebe tmí se;

ve západu ohni rudém

ledovce již rozžehují

vrcholů svých pochodně.

Viz, jak hoří bílým leskem

ve přírody valném dómu,

ve závojích bílé páry

tichý spánek od věčnosti

kde spí světa tajemství!

Orle! bratře mojí duše!

perutí svou osluněnou

nad mlhu výš zaleť k nebi,

poslední kde hvězda hoří,

lampa prahu věčnosti!

Výš duch může zalétnouti,

který v zdroji věčné krásy

odvěký svůj původ hledal,

který zalet’ k slunci pravdy

křídlem touhy plamenným.

Bystřice! ty bouřlivěji

val své vlny rozpěněné,

per v kořeny tichých sosen

a v divokém, šumném tanci

spěj propastem v objetí!

Mocněji a bouřlivěji

hřmí to srdcem básníkovým,

když slet’ k němu démon písní,

když mu halí bledé skráně

v nachový plášť nadšení!

Přírodo! zde, o samotě

mezi ledy, mezi sněhy,

kde jen červánkům a hvězdám

odhaluješ svoje ňadra

ozdobená kříšťály:

nezhrdni zde mojí písní,

která stejně velebí tě

tam, kde v milionech růží

snivou dýšeš lahodou,

která stejně velebí tě,

drsná kleč kde obejímá

skal útesy jednotvárné,

třímajíc ve sporých větvích

nad propastí nocí mračnou

smělé hnízdo orlovo!

Nelkám víc a nenaříkám,

nejtajnější tvoje divy

věřícím jsem shlednul okem,

k mateřskému tvému srdci

bázlivé jsem sklonil ucho

v zátiší hor tajemných;

vesel nyní sestupuji

v zemi krásy zaslíbenou;

uzřím v tmavém, hustém loubí

lesknouti se bledý citron,

v cypřiši, jenž z lučin smavých

posupně se k nebi zvedá,

poznám starou svoji bolest,

a když budu ke svým retům

tisknout bledé květy mandlí,

tož se v duši rozpomenu,

jak jsem tisknul na své rety

tvoje ústa, milenko!

Kolem temno – kamsi do skal

orel zapad’ v svoje hnízdo,

unavena na dně roklin

bystřice jen ze sna šumí,

jen v mém srdci jasno denní,

jen v mém srdci nový život,

tam bdí láska s nadšením!

Na cestu mi obě svítí,

že před jejich září blednou

velké, zlaté, věčné hvězdy

i ledovců úbělových

strmé, zářné pochodně...