CESTA V JESENI

Viděl jsem ptáky na stromě viset,

houpat se křídlem v zeleni hájů,

paprsk jen slunce, stín si tam přised’:

to na svou strunu nadšeně hraju.

Vína co latě zpuchřelé nesly,

tolik strun v duši zladilo jitro,

obrazy kraje cizího klesly

tíží v mé kroky, lehkostí v nitro.

Hrály si děti, pole v nach vzplála,

u domu uzřel’s loučit se ptáky,

žlutavý jetel děvčata žala, –

podletí přišlo a jeseň taky.

A teď to plálo poslední krásou,

oči se chvěly, voněly sady,

chřástal si stesknul traviny řasou,

omžené švestky se modraly všady.

Poslední pták mi v obzoru zmizel,

já se s ním loučil, – ač sotva tuší –

Setřel pot rolník, v posled jenž sklízel,

a list, jenž padal, zalét’ v mou duši.