Cesta v jeseni.

Juž hnědnou skály, tmavošedá pára

z niv stoupá; topol, konec úžlabiny

jenž hlídá, černý sloup jest, hruška stará

má místo listí v snětích samé stíny.

Ves v sadech skrytou nerozeznáš v dáli,

jen občas prach se zvíří na silnici;

hlas kroků dutě zní, svět v šer se halí,

pro mlhu nelze vidět večernici.

Ve křovinách to šustí tajuplně,

jak vedle tebe kdosi chvěl by rtoma.

Co praví listu list, co vlna vlně?

Ó šťastni, kdo jsou u svých doma! doma!