CESTA ZA MILOU

Nemohu pokojně vyjít’ za tebou:

Hned u mne oblaka bílá jsou,

dva a dva, pěkně do páru,

a že mne jako v kočáru

k tobě povezou.

Aleje přiběhnou, bůh ví jak z daleka,

špalírem stojí, pozdravují,

všemu se podivují,

jako by za život celý

nikdy neviděly

šťastného člověka.

Pěšina, hříbě, skok a skok,

srdce mé houpe, mate krok,

jak by mě chtěla,

bujná, zdivočelá

přehodit’ přes potok.

Potok, můj věrný druh,

flétnu má z brusu novou,

v očích má nebe, barvy duh,

z daleka volá: Štěstí s vámi!

Překrásné písně vyhrává mi,

na jeho vlnách plovou.

Miluje každý mého hráče:

Milenci tady stokrát stanou,

stokrát si dají sem na shledanou,

hvězdy sem chodí s výšin svých,

na jeho březích zelených

každá pláče.

Za zelným polem, u příkopu,

hospodu vidím, dobrou kopu.

Přebrala asi, tíha tíh:

Sotva jen málo vikýř se zdvih’,

aby se rozhlédla po polích,

zase už leží, oči mhouří,

kouří.

Kolem ní k mostu, aby nezmeškala,

o závod s větrem se hnala,

udýchána jak panská poslice,

státní silnice.

K mostu až, na křižovatku,

vyběhla v zmatku

ves:

Chalupy, tetky prostovlasé –

každá mé ledví zkoumat’ zdá se!

za nimi zámek pansky se nes’.

Ošlehán všemi větry,

ověšen chlubně kilometry

milník tam stál:

Furiant známý,

okouněl, nebo se nadýmal,

hulákal, jak by zval

do panorámy:

„Do Prahy, Brodu, do Chrudimě,

do Kutné Hory, do Kouřimě...“

Chalupy tiše, tence se smály,

lokty se tajemně pošťuchovaly,

každé jak pohled by změk’:

Z polí a luk a zahrádek

kytku mi za klobouk daly...

Hořel jsem, ba zas jak stěna bledl,

poklonu hranatou těžce jsem svedl...

Dobře či zle jsem se choval?

Vím jenom, že jsem upaloval.

Vždyť jak tu stáli všichni dokola,

pojednou stará stodola

huhňavým hlasem,

basem

dí:

„Ten zas vyvádí!“

Neslyším, nevidím, letím dál’:

Kdo by to všecko poslouchal?

Že bylo nebe jak pohled tvůj,

krásný byl celý život můj;

že bylo všude plno světla,

písní kvetla

jak z jara naše hruše

má duše...