CESTA.

Podivné jasno leží na horách,

a vzduch je plný světla...

Údol se ztrácí v mhách a tmách –

cesta je ale světlá,

cesta, co běží přede mnou

a prudce k horám stoupá,

hovoří řečí tajemnou

a na rukou mne houpá.

Je jako stuha větrem rozvlátá,

kde po stráni se šedá –

obloukem luku vypiatá,

kde do výšky se zvedá...

Kde letí střelou – pole protíná,

po stráni plouhá vřesem,

na kousek jde s ní bořina –

a potom chvátá lesem.

Místy i potok přeskočí

a dvakrát přejde přes trať...

Ale tu vždycky se otočí:

„Jen se mi, hochu, neztrať!“

Taková prostá a milá je,

taková přívětivá –

vidím z ní daleko do kraje,

i když se stmívá...

Vidím z ní města i dědiny,

sytá i hladová pole –

vidím z ní, vidím já jediný,

co špatných lidí je dole –

co je v nich nízké chtivosti

a sesedlého kalu –

jak je tam málo radosti

a příliš mnoho žalu.

Nechá mne na vše podívat –

a potom uhne stranou,

ale i tehdy chvátám rád

svou cestou milovanou...

Tehdy již všechno tone v tmách –

jenom má cesta je světlá,

a před ní leží na horách

poslední vzplanutí světla.

Sto hlasů šeptá kolemkol,

mrazí, jak rosa padá –

ve tmy se hrouží vrch i dol,

dědiny, pole i lada...

Není líp, když hvězdy zahoří...

Nesvítí... Jenom zebou...

Ale tu cesta hovoří:

„Neboj se, jsem tu s tebou!“

A je zas dobře... Chvátám v tmách –

chce se mi dále jíti...

Pozdravím jitro na horách!

Cesta mi svítí...

Vede mne stranou vsí a měst –

ale já přece jí věřím,

a kdyby bylo tisíc cest –

jí se nezpronevěřím! –