CESTA.

Má paní sladká – tak já říkám lásce, –

mi děla: Co tu hyneš v slzách oko

a v těžké dumě ponořenou duši?

Vstaň, svítí vesna zlatým smavým vzduchem,

pojď za mnou v sad můj, prchnem’ z toho světa

i z prachu měst, pojď, v dálku kyne cesta!

A šli jsme, dlouhá růžemi šla cesta

a nevím, co jsem vyprávěl tu lásce,

a tak jsme došli až na konec světa;

plot dlouhý z myrtí spatřilo tu oko,

za ním se staré stromy tměly vzduchem

svou šumnou písní zkájejíce duši.

A mír těch stromů padl v moji duši.

Kol mramorových soch nás vedla cesta,

kol fontan perle házejících vzduchem,

kol besídek, jež zasvěceny lásce,

kol houštin, jimiž faunů kmitlo oko

honících nymfy až na konec světa.

A děla láska: Tady střed je světa

a brzy v své jej budeš cítit duši,

že radosť kmitne jí jak rosné oko

na ňadrech narcissů, když slunce cesta

se sklání k nim, i pochopíš vše v lásce,

jež proudí tady jako moře vzduchem.

Co děla to, já zpilý byl tím vzduchem

a vzdychal jsem: Ó, velká paní světa,

jíž keř a strom a květ se chvějí v lásce,

ó, sestup, sestup mírem v moji duši,

z hvězd vydláždí se pro tebe tam cesta

a samý květ kol zhlédne tvoje oko!

A co tak šli jsme, zhledlo naše oko

mrak Amorettů letět zlatým vzduchem;

jich ptala se má paní: Kam jde cesta?

V smích dali se ti šibalové světa

a odletěli, vůni růží v duši

mi nechal smích ten a já věřil lásce.

A hudba táhla vzduchem, v růžích cesta

a slunce bylo oko žhoucí v lásce,

a radosť byla duší všeho světa.