CESTA

Váhavě kráčím cestou,

konečky prstů jak slepec do předu tápám.

A přece mám v očích světla,

a v prsou je vůle.

Jak školáci ve škamnách sedíte řadou,

pozorně sledujete hru, kterou počínám.

Toho všeho nedbám, neboť jsem jako nevidoucí

a oslepen stkvoucími světly.

Je mně, jako bych pohladit jen svůj útulek směl,

dojdu-li tam, a po jeho stěnách jen rukou přejeti jemně.

A potom zas odejdu, aniž kdy zatoužím nazpět:

tak svaté je místo, kam kráčím.

Snad proto váhám cestou

a konečky prstů jak slepec do předu tápám.

Neboť nechci stanouti ve světle jako vzpurný vetřelec,

nýbrž jako vděčný poutník před svojí zázračnou soškou.