Cesta

Zde v kamení, kam kleč se nedošplhá,

kde do života mlčí sráz i tes,

kde bolí sníh, kde dotýkavá mlha

se tulí k nohám huňatý jak pes,

já stojím, sám. Kdy vyšel jsem? a za čím?

Ční v neznámu kdes nedohledný hrot...

V tom roztrh se cár mlh, jak vzhůru kráčím,

a letmý obraz v oko se mi vbod.

Zřím vírně v hloubku, z níž se pozvedaje,

pás kruhových se vine serpentin,

zřím sladkým směrem otcovského kraje,

zřím ohbí cest a hořká místa vin.

A jak můj zrak se po zatáčkách dívá,

jež stoupaly mi v táhlém vinutí,

mé srdce tiše s osudem svým splývá,

a pojednou, v tom smírném splynutí,

znám ducha, jenž mi nedá zahynouti,

a strmou stezku znám, jíž vzhůru jdu.

Vím: z kruhu zrození já kruhem poutí

vstříc kruhu kráčím vyšších přerodů.