CESTA.

Silnice se bílá točí

stromořadím nízkých stromů,

slzy kanou z jeho očí: – –

Patnáct roků dnes je tomu,

kdy šel šťasten do města,

a když k večeru se vracel,

jeho milá nevěsta

naproti mu přišla tudy.

Již se za lesinou ztrácel

odlesk slunce zlatorudý,

nebe jak ty oči její

bylo modré, skřivan zpíval,

a on – jen se díval, díval

do těch zraků. Tesklivěji

srdce se mu v těle svírá,

když tu smutnou cestu dnešní

s onou dávnou porovnává:

zase nad ním široširá

obloha se do modrava

klene, v květu řada třešní

jako před patnácti roky,

ale dnes mu váznou kroky,

chvěje se jak v prudké zimě,

ránu cítí rozevřenu – –

nevidí než smutné břímě:

veze rakev pro svou ženu!

Jak se to jen státi mohlo,

že jí pranic nepomohlo,

že se s nimi neloučila,

že je bledá, chladná, ztuhlá,

už jen rubáš, kříž a truhla

na ni čeká, země černá. – – –

Patnáct let ji tisknul k hrudi,

patnáct let mu byla věrná,

měli děti, byli chudí,

děti! Málo myslí na ně,

ochraniž je anděl Páně;

vidí jen, co náhle ztratil,

ne co na světě mu zbylo,

bol ho zdrtil, bol ho schvátil,

štěstí, jež mu nebe svilo,

cítí, jakou mělo cenu,

když se v dumách vzpomínání

potácí pod svěží strání:

veze rakev pro svou ženu.

Ptáci pějí, potok zvoní,

větev květy v cestu hází,

jeho jen ta rána mrazí,

štká a pláče pro ni, pro ni!

Nedávno si povídali,

jak jim hezky bude v stáří,

až jim vzroste i ten malý

roční chlapec, nedočkali

se těch snů – on na trakaři

křížem k nebi obrácenu

voze rakev pro svou ženu. – – –