CESTA.

Na kolejích nekonečna

život letí jako stroj,

ve vagonu trocha špíny,

na oknech zříš mušek roj.

Všelijací cestující,

časem hodně protivní,

chtěl bys letět ve snů světy

a zde prósa v sluch ti zní.

„Po čem“ máslo, „po čem“ vejce –

zdali nesou slepice,

žídka mají v dědině a

odírá je velice.

Kola drnčí, vůz se třese,

občas slyšíš táhlý hvizd –

kdosi přešel tvoji dráhu –

životem byl brach ten jist?

Kdo by cestou meditoval –

ruku hleď mít na klice.

Pan konduktér vyvolává

všelijaké stanice.

Jugend – Mládí – spasitelná,

jakby v předu nebyla!

tak jsme na to zvykli, cesta

že by ráz svůj ztratila,

kdyby na všech drahách našich

cizí slova nezněla,

kdyby o všech našich touhách

cizí ústa nepěla.

Jugend – Mládí – slezem, brachu?

štace věru vábivá,

nyvé oči vstříc ti hledí,

luna prostor zalívá

tichým, něžným, matným svitem,

v duši cosi chví se ti,

nyvé oči na tě hledí

a vzdech z prsou vyletí,

jako ptáče poprvé když

opustilo hnízdo své –

velké oči, mandloňové,

kštice zlatě nachové.

Slezem, brachu? Pozdě, pozdě,

konduktér už odpískal

a vlak jako bouřné mračno

v nekonečnou hřmí zas dál.

Špína smrdí, mušky bzučí,

neslyšíš a nevidíš –

velké oči mandloňové

dívají se v duše tiš,

uhýbáš jim, stále ale

na tebe se dívají

a v tvé duši mimoděčně

divné sny se slívají.

A už opět v sluch ti výkřik

„štace Láska“ udeří –

krásná žena jiskrooká,

měkkých, hebkých kadeří,

plápolavým Phoeba svitem,

aureolou objatá –

zlaté broskve její ňadra,

rety růží poupata.

Dlouho staví? ptáš se tiše:

„minut pár“ v sluch zasviští –

„restaurace – času dosti

popít, pohrát, pojísti.“

Žena krásná, zlatých lící,

oči touhu vybízí,

hlédls kolem, hle jak vagon

pojednou se vyklízí!

V rukou číše, víno jiskří –

u buffetu veselo –

smích, zpěv, hlahol sterých hlasů –

srdce se ti rozchvělo,

jak by v šerém, vonném háji

slavík v noc se rozzpíval –

náhle hvizd – to stroj dal signál,

že je třeba jeti dál.

Svůdná štace, ale div to,

na třetí až znamení

do vagonu cestující

ploužili se znavení,

mnohý hlavu nízko věsí,

jinému se kolena

povážlivě věru chvějí,

ten či onen zasténá,

jakby v kostech žrala zima,

oči mnohých pohasly –

hochu, hochu, cože my jsme

na té štaci propásli?

Ticho v kupé. Cestující

znavení či zasnění

podřimují nebo bručí.

Hoho – slyšels zaklení?

Kondukter se rozkřik divě –

pod vlak kdosi vrhl se,

brzda škrčí, kola rudnou –

rudý slimák na trse

zelenavé majorany

divně se tak vyjímá –

odhodili bracha stranou.

„Vorwärts“ – stroj zas zadýmá.

Kraje letí kolem tebe,

u srdce tak divno ti,

jak když podzim na luh spadne,

ptactvo v dál když odletí,

slunce kdysi žárné, rudé

v jitřních parách pobledne,

nezvaný host dutě, cize

tobě ve tvář pohlédne.

V kupé ticho jako v hrobě,

každý na cos vzpomíná,

mnohý křiví ústa sbledlá,

mnohý pěstě zatíná.

A už nová štace je tu –

dlouhá v cestě přestávka.

„Štace Práce“ – po všech druzích

veliká tu poptávka.

Třeba vyjít mezi davy –

zříš tu muže svalnaté,

ustarané drsné ženy,

cesty sněhem zaváté,

na nich bědné, slepé starce,

hůl, pes, v před se plahočí –

města, dílny, kladiv hlukot,

až se hlava zatočí.

Nějaký čas třeba pobýt

v čoudu, ruchu života,

v strojů hluku, v plání světel,

jichž se sta tu mihotá.

A když opět usedáme,

oči všech jsou zapadlé,

hlavy všechněch ojíněny,

všechny duše vychladlé.

Na sebe se jaksi cize

podíváme po oku –

vlak už pískl, všechna kola

rozhoupla se do skoku.

Štace Starost – štace Bolest,

Štace Lítost mlčící –

v každé chvilku zastavujem –

chmur přibylo na líci.

Příští štace – konec cesty –

za chvíli se přiblíží,

kolem hlav nám naposledy

mušek roje zavíří.

Ve vagonu ticho, chladno,

jak by k zemi polární

víc a víc se přibližoval –

v duši divná nota zní,

před zrakem nám ještě tane

chaotický jakýs var –

zdá se, slyšíš nyvé písně,

vidíš sfinze rovný tvar,

oči barvy zralé slívy,

líce lehce rozryty,

jako hory, rozbrázdněné

sterých toků koryty.

Žena, eh, vždy stará sfinga,

tajemství své nepoví –

nežli bys je prozkoumat moh’,

ústa tvoje zledoví.

Život cesta jednostejnou

neměnivou kolejí,

na poslední štaci stejně

všechněm údy bolejí.

A ti, kdož tu na počátku

stranili se bezděčně,

cestou přec se spřátelili,

k hrobu kráčí společně,

vyšlapanou, smutnou stezkou

na stanici poslední.

Dlouhou cestou každá duše

unaví se, sevšední...