CESTA.

...Zpřežení přejelo. A na vše sedá prach,

až stromy, ukazatelky, jsou bílé postavy,

jež chodce doprovázejí před vytoužený práh,

kde zažvatlání něžných rtů ho smíchem pozdraví.

Hle: mezi stromy obraz věčně bludných drah,

na které život opuštěného bez rady postaví.

Pod vrstvou prachu zmizí mu i jeho květů nach,

vlak duše jeho, všeho nebezpečenství si jista, ví:

Jdu stopami těch, kdo šli přede mnou,

zanikli v dálce s písní dojemnou,

zapadli hvězdou v ticho hrobové.

A odevzdaně jdu, kam život zavolá.

Na křižovatkách kývá smrt. Kdo odolá?

Až najdu hřbitov, řeknu: Domove!