CESTÁŘ.

„Mé dítě bylo hodné, čisté,

to známo v celém okolí,

já pracoval – oh, tady vizte

ty vrásky a ty mozoly!

Je po všem. Nechť to krev však stojí

a nechť mi vezmou chalupu,

on vzít si musí dceru moji!“

vzkřik’ starý cestář v zástupu.

„Toť právo mé, toť právo svaté,

kdo nalomil’s, vem celý květ,

mne nezastraší, nepomate,

chci dítěti dát otce zpět!“

A zrak mu plál, že dav couv’ bázní,

a větrem vál mu šedý vlas.

„Nu nechte ho, vždyť chudák blázní!“

se smíchem letěl davem hlas.

A cestář pouze zaťal pěsti

a děsně jimi zahrozil,

kde v květných stromů ratolesti

se velký bílý statek kryl;

pak v hospodu šel: „Je to žízeň,

nuž, džbánky vzhůru, přátelé,

když je to s těmi dětmi trýzeň,

však dcera vdá se vesele!“

Tak z práce v krčmu, z krčmy v práci

se vlekl na své kamení,

tlouk’ kámen vztekle, až se ptáci

s lip rozlétali, zděšeni,

a mezi prací vytáh’ knihu,

to zákon byl, a hledal, čet’ –

„Ó, musím to mít v okamihu:

Kdo nalomil’s, vem celý květ!“

A tak dni táhly. Rostlo dítě

v tom malém domku u vody.

Tu cestář jednou na úsvitě

zrak s práce zvedl z náhody

a uzřel, zaslech’ – od vesnice

cos jede... zdobných vozů řad,

v nich pijíce a jásajíce,

kams jedou lidé z velkých vrat.

Toť svatba... Koně jen se třpytí,

a pestré vlají fábory,

když dvěma kyne šťastné žití,

jen výsknout všemu na vzdory;

a v peřin těžkých strakatině

se smála chasa veselá,

až s koní klusem po krajině

jich zavýsknutí letěla.

Již vjely vozy v cestu stinnou,

v tom vzpjal se první koní pár,

a ženy vzkřikly... S tváří sinnou

jak stín tu stál kdos, vztýčen, stár,

a stavil koně jednou rukou

a kladivo svou druhou zved’,

zrak žhoucí s celých pekel mukou.

„Hej, zpátky!“ – Ani o krok! – „Zpět!“

„Zpět blázne!“ – Ani o krok dále,

tvé dítě pláče – znič mě, znič!

Tu kolem starce nenadále

to zasvištělo – šlehl bič,

a kladivo v témž létlo mžiku,

leč koně trhly – skončen boj:

v ta stará prsa v zmatku, křiku

již udeřila prudce voj...

Zpět svatba jela v smutné slávě,

jak pohřební jdou průvody,

a malý spáč se zbudil právě

v tom malém domku u vody.

Ó, dítě, co v svém čistém mládí

jsi přineslo sem slz a běd!

Tvá matka pláče... otec pádí...

a na silnici leží děd...