Čeští písmaři.

Znáte je – ty drsné zjevy

z dob hořkých robot, han a běd?

Tam v duši svatý žal a hněvy

a v oku chrabré víry hled?

Srdce jen pro pravdu Boží jim tlukou,

Písmo – to poctivou mozolnou rukou

třímají nad české poroby mukou

při pluhu, před pány, v žaláři! –

To bývali čeští písmaři.

Znáte je – ty znalce Slova,

jak mečem Ducha soků pych,

jak vtipy kněžstva papežova

vždy vhánět znali do úzkých?

Před soudy, pouta kde hrozí a rány,

citují Písmo jen na všecky strany,

často i chorálem překvapí pány

klidně a s úsměvem ve tváři. –

To bývali čeští písmaři.

Znáte je – lid nuzný, prostý?

Jsou psanci svému národu,

a přec jen lidstva svaté skvosty

vždy hájí oni: svobodu.

„Vari, my nebudem porobky Říma!

Vari, co ducha kde v okovy jímá!“

Tak z jejich hrdel a chýší to hřímá,

ať si je tepe svět po tváři. –

To bývali čeští písmaři.

Znáte je – ty kněze z chýší,

to „apoštolstvo holoty“,

jež slzou psalo v temnu skrýší

v hruď lidu odkaz Jednoty?

Po sklepích, doupatech, za bouřných nocí,

kolem ať slídili mstychtiví soci,

proroctví naděje hlásali s mocí,

jisti, den lepší že zazáří. –

To bývali čeští písmaři...

Jich ducha dítky vymírají,

anebo pláčou potichu,

tak mnozí tím že pohrdají,

co otcům bylo za pýchu.

Avšak i těm ze slz naděje zírá,

z bolestí, jimiž věk tento se svírá,

v plápolu novém až zrodí se víra,

duch národa zas že se rozjaří

a zas budou čeští písmaři!