Čeští sedláci.

Poslechněte, milé děti,

co vám budu vyprávěti

o památné příhodě,

jež se v našem národě

v našich dobách stala.

Stálať lípa osamělá

prostřed návsi u kostela,

a k té denně po práci

přicházeli sedláci,

čeleď jich i mládež.

Nejstarší z nich vyprávěli

o švandách a o veselí,

jakých druhdy přehojně

prožívali na vojně

v dálných cizích zemích.

Také ze vsi upomínek

kladen lupen na lupínek

z příběhů a ze šprýmů

ku zábavy svěžímu

lahodnému věnci.

Však i luzných květů dosti

z Čechů velké minulosti

mnohdy řeč v něj vázala,

a tu mládež slouchala

s utajeným dechem.

Tomu však už dávno jesti...

zatím stihlo národ štěstí,

že moh’ pevně spojiti

s mocnou šlechtou k dobytí

státního se práva.

Proto vždycky, ač sám nechtě,

k vůli této slavné šlechtě

držel jazyk za zuby,

aby v propast záhuby

střemhlav nevřítil se.

Musel i své ideály

dát si pány klerikály

přistřihnout, jak náleží,

aby aspoň v mládeži

byl dost katolickým.

Jana Žižky slavné jméno

nemělo už býti ctěno,

aby snad ten slepý rek

nepokazil vyhlídek

politické akce.

A tak všude na něm lpělo

jakés dusné neveselo,

jenom naši sedláci

scházeli se po práci

k táčkám ve stín lípy.

A tu jednou hrozná bouře

přikvačila, v živlů vzpouře

blýskalo se, duněl hrom,

náhle třesk’ a v mžiku tom

zasáhl tu lípu.

Ó tu lípu!... Kde kdo ve vsi

běžel cestou zaslzev si

k ní a žasl: její kmen

bleskem nebyl zasažen,

jedna z větví pouze.

Větev polou přeražena,

pod ní trávy ze zelena

tmí se místo rozryté,

jakby cosi v zemi té

blesk přitáhlo k sobě.

A z té jámy čouhá cosi

jako srp a ostří kosy,

hrábě, rýč a motyka,

ba i kola všeliká

a co všechno ještě.

A hle, tam i karabáče

vyčuhují nejináče

nežli jako úkradím

mezi starým nářadím

bídných robotníků.

Aj, tu vystoup sedlák z davu –

„Vyslechněte, co se v hlavu

za myšlénku dere mně,

když tak zřím, jak ze země

nářadí to čouhá.

Víte všichni velcí, malí,

že je do ní zakopaly

našich otců mozoly

utržené na poli

při nucené práci;

že když kladli do země je,

zářily jim obličeje

nadějí, že robotu

ukládají v lůno tu

země na vše časy;

i že táhli z pohřbu její

domů pak co nejslavněji,

prosti pout a řetězů,

jako tábor vítězů

pod Svobody vlajkou,

jako rovní svojích pánů,

jako páni vlastních lánů,

bez drábů a bez Franců,

jak šik vřelých zastanců

práv i podřízených.

To vše víte, moji milí,

méně však, že nepohřbili

naši dobří otcové

zcela v temno hrobové

svoje nevolnictví.

Tělesného zbavili se,

v jiné horší zapletli se,

v robotu to duševní,

a zda nevězíme v ní

doposud až po krk?

Zdaliž není robotou to,

když se národ nechá touto

šlechtou vodit v koleje,

po nichž sama nespěje

k jeho ideálům?!

Vždyť se za řeč naši stydí,

k čemu lnem, to nenávidí,

znajíc jen svou moc a Řím –

ba je věru otroctvím,

tak jí posluhovat!

Přijdeť jednou chvíle svatá,

kdy Čech svrhne železa ta

se své ruky spoutané

a pak teprv přestane

býti nevolníkem.

Proto zas ty dříče krve

zahrabme, však hloub než prve,

ať nic z hrobu temnoty

známky české roboty

na den nevynese.

Tak i v úsvit doby nové

jednou naši potomkové

snad i někde pod lipou

panské brzdy zasypou

válečných svých vozů.“

A to též, svět celý ví to,

stalo se: jak nářadí to

i ty brzdy u vozů

za hlučného lomozu

byly zakopány.

Český sedlák svojím cele

stal se opět, cítě v těle

nespoutanou sílu lví,

vedoucí jen k vítězství

práva drahé vlasti.

Snad. Však snad i, milé děti,

bude ještě jiné smetí

musit v zemi zakopat,

aby sám se nedopad’

zase v jiném vleku.