ČESTMÍR a VLASLAV.

Neklan káže vstáti k vojně,

káže knížecími slovy,

proti Vlaslavu.

Vstala vojska, vstala k vojně,

vstala na knížecí slova

proti Vlaslavu.

Vychloubal se Vlaslav kníže

vítězstvím nad Neklanem

nad slavným knížem.

Pouštíval meč i oheň

v krajiny Neklanovy;

i hlásal nad loupežnými

meči svých bojovníků

pohanění Neklanu.

„V boj Čestmíre veď mé zbory!

hanlivě nás pozývá

nadutý Vlaslav.”

I vstal Čmír i vzradoval se;

radostně sňal svůj štít čern

dvou zubů, i sňal se štítem i mlat,

i nepronikavý leb.

Podevše drva

vzložil oběti Bohům.

Bujně volal Čmír na vojska,

v brzce vojska v řady jdou.

I táhla před sluncem záhy,

i táhla přes ves den i po slunci

tamo k pahrbu.

Aj tu se valí dým po dědinách,

i po dědinách stonání žalostivých hlasů.

„Kdo spálil dědiny?

i kdo rozplakal vaše hlasy? kdo Vlaslav?

Poslední buď jeho vražstvo

pomstu i záhubu

vojska moje naň nesou.”

Odpověděli vévodě Čmíru.

Kruvoj Kruvoj škaredý

odehnal stáda i zdělal hoře

v dědinách ohněm i mečem.

Vše co užitečno bylo

potřela jeho zlost krutá,

i zajal vojevodu nám.

I zazlil se Čmír v Kruvoje

z širokých prsů

zloba se mu rozevřela

po všech po oudech

„Vojáci! řka, zejtra záhy

rozpálíme krutost vši,

pohovte zemdleným oudům.”

Stojí hory v pravo,

stojí hory v levo,

na jich vrcholi na vysoké,

zírá jasné slunéčko.

Horami zde otsud,

horami tam odtud,

táhnou vojska bitvu v sobě nesou.

Aj tamo k hradu

k hradu na skále,

kde Kruvoj vězí Vojmíra

i jeho lepou dceř;

jež zajal v hustém lese

tamo pod šedou skalou,

i pohaněl Neklana kníže.

Kruvoj Neklanu slíbil víru

i podal věrnou ruku,

však hlasem tím i rukou tou

uváděl bídu na lid.

„Aj vzhůru k vysokému hradu,

aj k hradu vojska žeňte!”

I zaměšila se vojska,

i hrnula se k hradu,

po slovech udatna Čmíra

jako ledovité mraky.

Pokryli se přední štít na štít,

zadní zapírali se na kopí,

i v dřeva v příč zasazena za dřeva,

i vejš nad vršinu lesa

drnkali meče jich v hrad,

vztekali se proti mečům

z hradu tesajícím.

Řval na hradě Kruvoj řváním býka,

řval jest chrabrost ve své lidi,

i meč jeho padal v Pražany,

jako dřevo se skáli a po horách

mnoho silných dubů kácí.

Takto ke hradu se shluklo

Neklanových vojsk.

Velel Čmír z zad udeřiti na hrad,

velel z předa přeskočiti hradbu.

Aj tu dřeva vysokorostlá

v hustotě pod skálu

přiklonili k pevné hradbě;

po dřevech by se válely klády

nad hlavami vojsku.

Aj pod nimi zpředa postaví se silných

muž k muži se týkali druh druha,

širokýma plecema;

dřeva vložili na rámě příč

i v dýl je spevnili houžvemi.

I podstavili dle sebe dřevce,

i vskočili muži na ta dřeva,

rozložili kopí po ramenou,

spiali houžvemi.

Vzkočilo řad třetích na druhé,

čtvrtých na třetí,

i pátých až k vrchů ku hradovu;

skad hořeli meče,

skad sipěly střely,

skad se řítily bouřící klády.

Aj proud Pražan urno přesezdi teče,

zachvátil vši sílu v tvrdém hradě.

„Vstup Vojmíre, vstup s milou svou dcerou,

pokroč z věže ven na ranní blaho,

tamo na skálu, na skále uzříš

krvaceti vraha pod sekerou mstivou.”

Vzešel Vojmír v blahodějné jitro,

vzešel se svou dcerou krasotvornou,

i zřel krváceti vraha svého (Kruvoje).

I poslal Čmír kořist zpátky lidem,

s kořistí vrací se krásná panna.

I chtěl Vojmír obět vzdáti Bohům

v témže místě, v témže kroku slunce.

„Vzhůru Vojmíre! vece mu Čestmír,

naše kroky chvátají vítězit

nad Vlaslavem, prodli v službě Bohům,

Bozi chtějí stepati Vlaslava;

a když slunce dokročí poledne,

jest nám dokročiti na to místo,

kde vítězství hlas vojsk našich vzhlásá.

Vet ti zbraně vraha tvého, pojdiž!”

Vzradoval se Vojmír velmi velmi,

vzvolal s skály hlasem v lese hlučným,

z mocna hrdla volal k Bohům takto,

i vztřásla se dřeva šíra lesa:

„„Nezjařte se Bozi svému sluze,

že nepálí obět v dnešním slunci!””

„Dlužna obět Bohům, vece Čestmír,

a nyní nám na vrahy pospěti.

Nyní vsedni ty na rychlé koně

proletni lesy jelením skokem,

tamo v doubravu, tam z cesty skála

Bohům zmilená, na její vrchu

obětuj Bohům, Bohům svým spasám,

za vítězství v zadech, za vítězství v předu,

a neže se pozná že slunce pokročí

na tvrdosti nebes, stoupíš tamo

na místo, a neže slunce postoupí

druhým krokem, i krokem třetím

nad vršiny lesné, dojdou vojska tamo

kde obět tvoje pověje v sloupech

dýmu; i pokoří se vše vojska tudy jdouce”

I vsedl Vojmír na rychlé koně,

proletěl lesy jelením skokem,

tamo v doubravu na drahu k skále,

na vrchu skály zanítil obět

Bohům svým spasám,

za vítězství v zadech, za vítězství v předu;

jim obětoval, kravici bujnou,

srst červená po ní se lesknula;

jalůvku tu koupil od pastuchy

v udolí tam ve vysoké trávě,

daje za ni koně i s uzdou.

Plápolala obět, i blížila se vojska

k oudolí, i z oudolí vzhůru v doubravu,

vojska ozvučena hlukem

jdou po jednom zbraně nesouce,

každý jda kolem oběti Bohům slávu hlásal,

i zacházeje, zezvučeti nemeškal.

A když docházela posleda vojska,

vskočil Vojmír na svůj rychlý komoň.

Tučné kejty i plece naložil

šesti jezdcům za vojsky.

I šlo vojsko všemi kroky slunce,

až pod polední slunce

tamo na rovni očekával je bojovný Vlaslav.

Od lesa k lesu stála jeho síla,

síla stála pětkrát větší Pražan;

jako z mračen z ní vynikal jekot,

lání psů přemnoha množství.

„Těžko nám váleti s těmi vrahy,

kyj palici malo kdy zadrží.”

Takto Vojmír, načež Čestmír vece:

„Moudře jest to v soukromí mluviti,

moudře jest se hotoviti na vše.

Čemu čelo proti skále vzpříci?

liška zklame tura jarohlava.

Zde nás viděti Vlaslavu s hůry:

rychle dolů kolem vrcha toho,

by vzad přišli, kdo na předu byli,

opač chody takto dolem hory.”

A tak činil Vojmír, činil Čestmír,

hrnulo se vojsko kolem hory,

hrnulo se vojsko devětikrát.

Takto vrahům vzmnožili svá čísla,

takto vrahům vzmnožili jich strachy.

Rozstoupili se po nízkém chrastí,

by se lsknula zbraň jich v zraku vrahům;

bylať leskem naplněna hora.

Náhle vyrazil Čmír se zástupem,

zástup ten byl čtyry hluky v počtu,

s ním ze stínů lesních vyrazil Třas,

Třas osedl hojná vojska vrahům.

Vzad, vzad strachy jim šly z všeho lesa,

rozprchnou se řady semo tamo.

Vojmír vrazil na ně chrabrou rukou

i zastoupil ouval na vzchod na půl,

v bok se stavil protivo Vlaslavu.

Aj řičel les řváním i z ouvalu

jakby hory s horami válely,

i vše dřeva v sebe rozlámaly.

I vyskočil Vlaslav proti Čmíru,

i vyrazil Čmír proti Vlaslavu,

v lítou sečbu, ránu opět ránu,

srazil Vlaslava dolů – –

Vlaslav strašně po zemi se kotí,

i v bok i v zad povstati nemohl,

Morena jej sypala v noc černu.

Kypěla krev ze silna Vlaslava

po zelené trávě v sirou zemi teče,

aj a vyšla duše z řvoucí huby,

vzletěla na dřevo a po dřevech

semotamo, dokud mrtev nezžen.

Uleknou se u Vlaslava jsoucí,

i upěli vzhůru na stráň, odsud

skrytě před Čmírovým videm,

před Čmírem, Vlaslavobojcem.

Zevznělo vítězství k Neklanovu

radostnému uchu, i zračila se kořist

Neklanovu radostnému oku.