Cestou Argonautův.

Když s Argo jeli plání Euxinu,

den chmurný byl a k západu se klonil,

jak velké ptáky vítr mračna honil,

kraj celý tměl se, hory stály v stínu.

Tu z dálky divný obraz v skalin klínu

se změtí mlh, kam červánek krev ronil,

mih’ v zrak jim, lidské tělo orel clonil

svou perutí, a pod ním v prohlubinu

krev stékala jak černý příval. – Tělo

se zmítalo a chvělo v divé křeči.

Mžik! Zřeli bleskem rozbrázděné čelo.

Vše zmizelo, vzlyk mořem letěl hlasný...

Jak vlny kvílí, a jak vichr ječí!

Něm každý víc v svůj stulil se plášť řasný.