Cestou do Vignoly.

Jde, na své hlavě košík plný vína,

tak štíhlá, velká, v boku snědou ruku,

zář slunce spící v šeré houšti buků

na bronzu jejích líček uhasíná.

A hrozny modravé jí visí z klína

a zlaté v tvář jak růže ve rozpuku,

a na ňadrech, v nichž srdce v bujném tluku,

jak zápona zas hrozen šat jí spíná.

A hrozen ten, jak zvolna jde, se chvěje,

snad příbuzenství sladších hroznů tuší,

jež sotva žárlivý šat stačí skrýti.

A s hroznů zlatých na rty se jí leje

svit ohnivý; ó blah, kdo její duši

kdys bude z těchto sladkých hroznů píti!