Cestou domů.

Jak ptáče, které na jih letí,

když chladné větry zavyly,

jsem letěl tobě do objetí,

ó, jižní kraji spanilý!

A naplnil jsem duši svoji

tvou září, dechem k pokraji,

však nyní zas už v nepokoji

se křídla moje zdvihají.

Ó, marně střeš mi svoje rámě,

bys zadržel mě chvíli zpět,

a darmo svůdně voláš na mě:

„Proč odejít, proč odletět?

Proč nezůstat, kde jara na sny

jsi zase vzpomněl, plný sil,

a kde jsi chvíli kliden, šťastný

všech útrap zapomnění pil?“

Ó, díky, kraji, dojat věru

jsem v hloubi srdce hlasem tvým,

leč pták jsem přilét’ ze severu

a jako ptáče odletím!

Jak ptáče naše přiletavé,

jež zimní naší za doby

je šťastno ve tvé záři smavé,

a přec – tu hnízdo nezrobí!