Cestou Hollandskem.

Jen dlouhé louky, řady živých plotů

ve tučné trávě dav pestrého skotu,

jenž klidně leží, přežvykuje snivě,

a řady větrníků v dlouhé nivě.

Ni vesnice, jen štít čistého domu

se kmitne místem houští starých stromů,

a zas jen louky, strouhy, skot a mlýny,

kraj stinný tak a spolu božsky líný.

Cos jako pára v dálce obzor halí.

Ó jistě, jistě tam se moře valí!

Rty cítí jeho sůl, vzduch jest jí plný;

ó slyším v tichu dunět jeho vlny.

Jak oživly by mlýny, v šumném víru

se točí řad jich – kraj však dál spí v míru;

týž stále obraz starý a přec nový. –

Ó skote Pottrův, ženy Rubensovy!