Cestou. (I.)

To srázné byly nebetyčné skály,

kam zabloudil jsem, černých sosen kštice

stín černý střely v hloubku víc a více,

a zpod nich vlny jako ze sna řvaly.

Proud nezřel’s, jen jsi slyšel, kterak z dáli

to supá, hladové jak táhnou lvice...

Pad’ měsíc v mrak, jak slza večernice

z brv noci drala se, jež v stínech tály.

V mhách ze vsi ztracené kdes cinkal zvonec,

chlad čišel z tesů, cit mne schvátil děsný,

jak přišel v Thule bych na světa konec.

Děs démon hrdlo stáh’ mi a mne zdolal,

já cítil nutnost vzduchu, světla, vesny:

Tvé jméno třikrát v skalní poušť jsem volal.